přinášíme vám krátký náhled na nejstarší české dějiny, tak jak jej publikoval roku 1906
K. VOROVKA professor c.k. ústavu učitelského v Praze.
Pro nejstarší dějiny naši vlasti velice významné jsou:
doba kolem r. 500 př. Kr., doba narozeni Krista Pána a doba kolem r. 500 po Kr.,
neboť ve třech dobách těch osadili ji posloupně tři národové:
Bojové kmene keltského,
po jich odchodě Markomani kmene germánského
a po nich Čechové a jiní jim příbuzní národkové kmene slovanského.
Podle staré pověsti vybídl kolem r. 500 př. Kr. mocný král keltský (n. gallský) znamenaje, že Gallie (nynější Francie) je přelidněna, dva synovce své, aby si s částí národa vyhledali vlast novou. Jeden z nich táhl na východ s částí Bojů, kteří se usadili z částí též v nynějších Čechách, pročež podle nich země nazvána Bojohemum (lat. Bohemia, něm. Böhmen).
Krátce před narozením Krista Pána opustili Bojové naši vlast, dílem že snad přispěli na pomoc soukmenovcům svým v Gallii proti Římanům, dílem že ustoupili Markomanům (na Moravě Kvádům), kteří po r. 450 odtáhli na západ, následujíce hunského krále Atilly na jeho výpravě proti Římanům.
Ve druhé polovici V. století a bezpochyby ještě některý čas po té, tedy kolem r. 500, stěhovali se z poříčí horní Visly a Odry slovanští národkové různých jmen znenáhla do Čech a na Moravu. Přední z nich, jejichžto jméno později přeneseno na ostatní, byli Čechové, majíce prý za vůdce Čecha, jenž s vrchu Řípu shledal vlast úrodnou. Od Čechů na sever, po obou stranách Labe v nynějším Litoměřicku, sídlili Lémuzi, od Lémuzů na západ v největší části poříčí Ohře Lučané, kol Mělníka Pšované, ještě dále nad horní Jizerou Charváti. Východně od Čechův obývali Zličané (kolem Kouřimě), v nejjižnější části země Dúdlebi a v jiných krajinách ještě jiní. Tak i na Moravě a na Slovensku se usadilo několik těm všem příbuzných národků slovanských.
Pohanští předkové naši (jako Slované vůbec) zaměstnávali se orbou a chovem dobytka, mimo to však i průmyslem, vyrábějíce tkaniny lněné a vlněné, nádoby hliněné a rozličné věci kovové. Též uměli připravovati pivo a medovinu. Ze mnohých prastarých jmen osadních (Budníky, Kováře, Koloděje, Košíře, Hrnčíře, Žernoseky, Lnáře, Mečíře, Štítary a j.) možno souditi, že obyvatelé jednotlivých osad provozovali všickni touže živnost. Se sousedními zeměmi vedli čilý obchod, vyvážejíce vosk, stříbro, koně a dávajíce si dovážeti sůl a j. v.
Obydlí stavěli ze dřeva prostřed svých pozemků. Dospělí synové zůstávali při rodičích, držíce jakožto nedílný rod společně celou dědinu i po smrti otcově pod správou starosty n. vládyky. Rozmnožil-li se rod příliš, členové jeho rozdělili se o společný majetek rovnou měrou, a tak vznikly z několika příbuzných rodů kmeny. Krajině, kde byly kmeny osazeny, říkalo se kraj. Středištěm kraje byl dřevěný hrad, na kterém sídlil jakožto hlava kmene kněz n. kníže, jehož moc byla v určitém rodě dědičná, obmezena však sněmem vládyk. Kníže kmene českého vynikal již od nejstarší doby vážností nad ostatní knížata, vrchní moci nad nimi však nevykonával.
Když divoký národ Avarů vtrhl do Uher, odkudž konal na všecky strany, i do Moravy a do Čech, loupežné vpády, zvolen jest na počátku VII. století od Čechů za vojevůdce Samo, jenž tehdáž za účelem kupectví k nim byl zavítal, a porazil Avary r. 623 tak, až i Moravané a Slované Korutanští ho přijali za panovníka. Takto založil Samo velikou říši západoslovanskou; to však nelíbilo se západnímu sousedovi jeho, tehdejšímu franckému králi Dagobertovi, jenž, vzav si příčinu k válce z loupeží, páchaných na vzájem na kupcích mezi Franky a Slovany, vytáhl proti Čechům, ale někde na západním rozhraní českém po třídenním boji poražen jest r. 630. Potom rozšířilo se panství Samovo také na sever do vlasti lužických Srbů, poskytující jim ochrany proti nadvládí franckému. Samo panoval 35 let; ale po jeho smrti říše jeho se rozdělila na knížectví trojí: České, Moravské a Korutanské. To způsobilo, že Avaři znova se vzmohše obrátili podunajské území mezi Čechy i Moravany s jedné a Slovany korutanskými (Slovinci) se strany druhé v liduprázdnou poušť.
Kolem r. 700 panoval v Čechách moudrý soudce Krok, jenž neměl synův, ale tři dcery: Kazi, jež prý znala všeliké byliny a léčivé síly jejich, Tetu, vyučenou všem řádům pohanské bohoslužby, a nadšenou věštkyni Libuši, vynikající znalostí zákonův a obyčejů starodávného práva národního.
Libuše, ač nejmladší, stala se po smrti otcově vládkyní a založila Prahu. Když nějaký čas panovala šťastně, přišel na soud spor bratrů Chrudoše a Šťáhlava o dědictví otcovské. Podle domácího práva Libuše rozhodla, aby se buď rozdělili měrou rovnou, buď aby hospodařili společně. Proto ji Chrudoš pohaněl, a Libuše, nechtíc déle vládnouti sama, zvolila si ku prosbě shromážděných sněmovníků za manžela Přemysla ze Stadic, bezpochyby knížete lémuzského, čímž území jeho spojeno s knížetstvím českým.
Po Přemyslovi vládlo prý Čechům po sobě sedm potomků jeho, vesměs ještě pohanů: Nezamysl, Mnáta, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít.
Křesomysl, do jehož doby se klade pověst o Horymírovi, byl asi souvěký mocnému franckému králi a římskému císaři Karlu Velikému, jenž, učiniv konec moci avarské, posunul tím hranice veleříše své až po Dunaj a uvedl kolem roku 800 v poplatnost kromě Polabanův a Charvátův i tehdejší předky naše v Čechách a na Moravě.
Když Karel bojoval s Avary, Slované čeští a moravští pomáhali mu proti těmto dávným škůdcům svým. Tehdáž asi přišli na Moravu kněží z biskupství Pasovského a kázali tam evangelium. Odtud biskup pasovský pokládal se za vrchního správce duchovního na Moravě; ježto byl však sám poddán králi franckému, osoboval si francký král vrchní panství nad Moravou.
Za knížete Neklana domáhal se rozšíření državy své na ujmu moci jeho lucký kníže Vlastislav, byl však českým vojevůdcem Čestmírem v bitvě na poli Tursku (u Kralup) poražen a zabit, a Lucko přivtěleno ke knížectví českému.
