ŠERMÍŘSKÉ ŠKOLY,
tak jak je popisuje Jaroslav TUČEK ve své knize Pražští šermíři a mistři šermu. vydané v Praze roku 1927

Španělsko:

Ve Španělsku, kde již ve XIII. stol. prosluly školy v Leonu, Toledě a Valladolidu, objevují se záhy sdružení šermířských mistrů. Dosažení hodnosti šermířského mistra vyžadovalo zvláštních fysických schopností a těžké zkoušky. Diplomy vydávalo společenstvo a povyšování žáka na mistra bylo slavnostním aktem, při němž nový mistr přísahal, že svého umění použije vždy jen k účelům počestným. Mistři šermu byli pro mnohá privilegia velice váženi. Znakem španělských škol šermířských byla paže, třímající meč.

První pojednání o šermu napsali r. 1474

Jayme Pons de Perpignan: La verdadera esgrima y el arte de esgrimir a Pedro de las Torres: El manejo de las armas de combate. Citují je: Don Luys Pacheco de Narvaez (Madrid 1606), Morsicato Pallavicini (Palermo 1670) a Francesco Antonio Marcelli (Řím 1686). Jinak všechny záznamy o dílech obou autorů zmizely. Kromě Dona Franeisca de Román 1522; napsal J. Sanchez de Carranza r. 1569 knihu De la filosofia de las armas de su destreza y de la agresion y defension Christiana a r. 1582 Libro de J. Sanchez de Carranza que trata de la filosofia de las armas etc.

Carranza jest vynikajícím autorem španělským XVI stol. a všichni pozdější španělští spisovatelé až do 18. stol, přidržují se jeho učení. Trval na úplné znalosti theorie. V rozsáhlém seznamu zaznamenal všechny zvláštní obraty zbraní, jichž používali mistři — diestros — nebo potulní šermíři — espadachinos — a z toho souhrnu utvořil systém. Jeho díla jsou prostoupena morálními a theologickými poučkami a praktická cena ztrácí se v rozvláčnosti. Carranzovo učení bylo však kastilskými mistry špatně pochopeno a vykládáno tak, že vlastně zabránilo vývoji španělského šermu.

Druhým, vynikajícím spisovatelem španělským kromě jiných, méně významných, jest žák mistra Carranzy, Don Luis Pacheco de Narvaez, jenž ku svému dílu Libro de las Grandezas de Espada (Espada — meč) etc. (Madrid 1600) vydal po dvou létech doplněk a až do r. 1672 napsal řadu knih.

— Ve střehu staví tělo zpříma, v profilu, aby oddálil srdce od soupeřovy čepele, výpadu nezná. —

Jest zajímavé, že právě ve Španělsku, v legendární kolébce šermu, umění praktického použivání meče a kordu málo pokročilo. Španělští mistři tvořili z šermu mysteriosní vědu, vyžadující znalosti geometrie a filosofie, spočívající na mathematickém poměru oblouků, úhlů, tětiv atd. Není myslitelno, aby podobné zásady vychovaly šermíře a přece měli Španělé v XVII. a XVIII. stol. pověst duellantů. Síla svalů a stálý cvik nahradily umění.

V XVIIL stol. psali o šermu zejména de Rada a de Silva. R. 1805 don Manuel Ant. de Brea v díle »Principios universales y reglas generales de la verdadera destreza del espadin«, vykládá španělskou školu, aniž by zneužíval záhadných formulí a mathematických pravidel po špatném příkladu svých předchůdců.

V polovině XIX. stol. mizí stará tradice a ustupuje methodě francouzské a italské. R. 1902 don Abelardo Sanz sestrojil nový fleuret a kord, rozdílný od italského a francouzského a pokusil se oživiti novou methodou slávu starobylé španělské školy šermu.