Dovolujeme si vám předložit úryvek textu o svobodném umění šermířském, tak jak jej popisuje Zikmund Winter ve své publikaci "Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách"
Další živnost pro zábavu obecnou bylo šerméřstvo či fechtéřství. Platilo za „svobodné umění". Co do umění lišili se fechtéři dvojí: fedrfechtéři, kteří šermovali rapírem (perem) a markusové, kteří šermovali šerméřskými meči. Celý dokonalý mistr byl jen ten, který uměl obojí, který na „veřejné škole" vydržel všecky zbraně. Jen takový mohl jiné učit.
Živnost šerméřů nebyla u mravokárných vrstevníků vážena. Veleslavín v Politii, tlumoče i názory, jež platily v Němcích, praví o slávě prázdné, že spolu s šermířským aneb kejklířským divadlem pomíjí, nemajíc na sobě nic vážnosti a poctivosti hodného) - Byla v tom odsudku nedůslednost. Šlechtici a jich synkové i měšťanští lidé a řemeslníci v XVI. století téměř s vášní učili se šermu, a ten, kdo je učil, byl fechtýř a často věru jen potulný fechtýř.
V Praze od starodávna bylo pořádání šermířské školy (t. j. veřejného cvičení a představení divadelního) v rukou cechu nožířského. Nožíři najímali na to odborného fechtýře od péra a meče a při veřejné škole měli odpovědnost a dohled.
Na venkově ob čas objevil se fechtýř toulavý sám nebo s tovaryši a s dovolením vrchnosti panské nebo městské zahájil obyčejně na rathouze „šermeřskou školu“. Takž víme o škole, provozované r. 1575 v pondělí svatodušní ,,na place“ zámku v Jindřichově Hradci, a potom o škole (či ,,hře“) r. 1581 na rathouze tamtéž.
Na pražskou školu nožířů hrnuly se v době Rudolfově nesnáze tím, že přibývalo živnostenských fechtýřů, z nichž někteří byli usazeni v panských domech, kde učili; ti a jiní toulaví osmělovali se bez zřetele na právo nožířů držeti v hospodách školy čili hry v nedělské dni. Proto r. 1597 cech nožířů vymohl si od konšelů nové uznání starého monopolu a vydal pravidla školy šerméřské. V důvodech k monopolu konšelé uznávají, že mnozí zahálčiví lidé odjinud do měst Pražských vcházejí s tím oumyslem, aby školy šermířské drželi a z nich živnost měli, „však mimo to zahálčivý život vedou po šenkovních domích více k všetečnosti a nočním toulkám, nebo odtud mnohé pohoršení, různice, sekání a mordové často pocházejí.“) Protož na ten čas cvičení šerméřské při témž řemesle nožířském zůstaveno, všickni fedrfechterové a markusové ať jsou do obzvláštních register zapsáni, zvláště ti, kteří jsou řemeslníci a u pořádných mistrů dělají a ne zahaleči, „na školu toliko tu ležící", a jak do pořádku zapsáni budou, tak po pořádku jednu neděli fedrfechter a druhou markus takovou školu aby drželi. Který by školu držeti měl a chtěl, povinen přijíti k starším nožířům, aby s ním vstoupili do městské rady za dovolenou, a nožíři pak určí hodinu školy.
Uvedení šermířů v registra jest zárodek cechu šermířského. Neboť jakmile šermíři, k nimž čím dál tím víc přibíhalo řemeslníků, zanechavších řemesla, emancipovali se od cechu nožířského, již tím stali se samostatnou organisací, které scházelo jen potvrzení vládní, a toho nabyli pražští fechtýři r. 1607 a druhým císařským majestátem r. 1608. Tu jim stvrzena statuta, která opsali dle fechtýřských statut, ve Frankfurtě n. M. platných. Titul cechu zněl: „Mistři a tovaryšstvo svobodných šermířů od péra". Později sluli: „Vladycký pořádek svobodných šerméřů od péra". Na čele cechu byl náčelník (obmann) a 4 hejtmané. Kdo chtěl být fechtýřem od péra, musil býti na škole zkoušen a od hejtmana pak za člena uznán. Cizí fechtýři snažívali se o to, aby se stali členy pražské organisace, která měla brzo věhlas za hranicemi, ale i ti nuceni podniknouti „průby“ o hlavní či generální škole, konané v staroměstské rychtě po sv. Vítě po kolik dní. Beze zkoušky zapsáni byli jen fechtýři staří a známí ode dvorů knížecích a panských. K hlavní škole svatovítské dostavovali se z daleka široka markusové jakožto „protivná strana“ a s těmi zápasili ti fedrfechtý řové, kteří chtěli býti i mistry meče, tedy celými, hotovými šermíři, jimž pak jediným dle Rudolfova majestátu příslušelo právo zahajovati školu šermířskou kdekoli po celé Německé říši, kamž chodili „za fechtem“. Kdo neobstál v souboji s markusem, směl se jmenovati jen fedrfechtýřem; probovaným mistrem meče či markusem zváti se nesměl.)
V šermířském cechu pražském bylo markusů mimo hejtmany málo, neboť rok co rok se čekávalo na příchod markusů cizích.
Židé zřejmě byli vylučováni ze škol a zkoušek, ačkoli potulní markusové za peníze jim vždy rádi posluhovali.
Řád pražských šermířů od péra byl stvrzen r. 1613 od Matiáše. Zrušen byl r. 1730, poněvadž šermíři zabili nějakého studenta. Ostatně šermíři sami mezi sebou - dle slov Rudolfova lékaře Quarinonia (r. 1610) - škrtili se jako kuřata a zabíjeli se.)