Mistři a fechtbuchy tesáku: Lecküchner, Paurenfeyndt, Meyer, Sutor, Verolini a další

Kteří mistři psali o tesáku a jaké prameny se k němu dochovaly? Tento článek vysvětluje, proč je Hans Lecküchner pro šerm tesákem zásadní, jak do tématu zapadají Talhoffer, Kal, Kodex Wallerstein, Dürer, Rast nebo Paurenfeyndt a proč je potřeba odlišit starší tesákovou tradici od pozdější dusakové vrstvy spojené s Meyerem a jeho následovníky.

Rychlá odpověď:
K hlavním pramenům k šermu tesákem patří především Hans Lecküchner, dále Talhoffer, Kal, Kodex Wallerstein, Dürer, Paurenfeyndt, Rast a Mair. Pozdější příbuznou vrstvu pak představují Meyer, Sutor a Verolini, ale ta už stojí blíž dusaku než staršímu tesáku v užším smyslu.

Jak tento článek používá pojmy:
V tomto textu označuje „tesák“ starší německou jednoruční tradici spojenou především s messerem. Pozdější dusaková vrstva je zde chápána jako příbuzná, ale už odlišná vývojová větev.

Kdo si chce nejdřív ujasnit, co tesák jako zbraň vlastně je a čím se liší od meče, může navázat článkem Co je tesák (messer) a čím se liší od meče.

Proč jsou prameny k šermu tesákem důležité

Význam pramenů k šermu tesákem nespočívá jen v tom, že potvrzují existenci zbraně. To víme i z dochovaných exemplářů, ikonografie a písemných zmínek. Důležité je něco jiného: ukazují, že šerm tesákem byl předmětem systematické výuky. V německém prostředí se objevuje v rukopisech, opisech i tištěných fechtbuších, a to opakovaně. Tím se z tesáku nestává jen historický artefakt, ale také jasně doložená šermířská disciplína.

To je podstatné i pro dnešní HEMA. Pokud se určitá zbraň objevuje v několika vrstvách šermířských příruček a vrací se napříč generacemi autorů, má smysl studovat ji jako vlastní technický systém. Ne jako doplněk dlouhého meče, ale jako samostatnou zbraň s vlastní technickou logikou, vlastním způsobem boje a vlastní prací v kontaktu.

Lecküchner jako střed celé tradice

Ústřední postavou pramenů k šermu tesákem je Hans Lecküchner. Ne proto, že by byl jediným autorem, který se tesáku věnoval, ale proto, že právě u něj se dochovalo nejrozsáhlejší a nejucelenější samostatné zpracování této disciplíny. Lecküchnerův význam nespočívá jen v rozsahu. Důležité je, že z tesáku nedělá soubor jednotlivých triků, ale plnohodnotný systém výuky.

Jeho dílo ukazuje postoje, údery, vazby, tlak v kontaktu, přechody do zápasu, ale i další situace, které dohromady tvoří promyšlenou technickou tradici. Právě proto je Lecküchner referenčním bodem pro čtení dalších autorů i pro dnešní rekonstrukci šermu tesákem. Kdo chce porozumět starší německé tradici šermu tesákem, dříve nebo později se musí vrátit právě k němu.

Současně je důležité, že Lecküchner nestojí úplně mimo širší německou šermířskou tradici. Naopak. Jeho systém nese zřetelnou příbuznost s prostředím, které známe i od dlouhého meče. To ale neznamená, že jde jen o tentýž systém převedený do jedné ruky. Tesák má jinou konstrukční logiku, jinou roli volné ruky, jiný vztah mezi ostřím a hřbetem a jiný výraz v některých vazbách a přechodech do bližší vzdálenosti. Právě proto má smysl chápat Lecküchnerův tesák jako samostatnou větev německé tradice, ne jako vedlejší kapitolu meče.

Pokud chce čtenář lépe porozumět tomu, jak s touto technikou souvisí sama konstrukce zbraně, přirozeně na to navazuje článek Jak poznat tesák: čepel, řap, záštita a pochva.

Talhoffer, Kal, Wallerstein a další starší nebo souběžné doklady

Lecküchner je střed, ale ne jediný autor, který patří k německé tradici šermu tesákem. Šerm tesákem se jako samostatná disciplína objevuje i u Hanse Talhoffera, Pauluse Kala a v dalších rukopisných okruzích. Do širšího okruhu starších a souběžných pramenů, které jsou pro dnešní studium tesáku důležité, patří i Kodex Wallerstein, zejména v debatách o vztahu mezi staršími vrstvami německého jednoručního šermu. To všechno ukazuje, že tesák nebyl jednorázová zvláštnost spojená s jediným mistrem, ale součást širšího šermířského prostředí.

Zároveň je ale potřeba nepředstírat větší jistotu, než jakou prameny skutečně dávají. Jedna věc je podobnost mezi jednotlivými rukopisy a tradicemi. Druhá věc je přímá závislost. V mnoha případech umíme říct, že si jsou tyto prameny blízké. Ne vždy však můžeme s plnou jistotou doložit, že jeden autor přímo opisoval druhého. Právě proto je rozumné mluvit o širším starším okruhu pramenů k tesáku, ale nevnucovat mu příliš jednoduchou genealogii.

Dürer, Rast a Mair: přenos a proměna materiálu

Velmi zajímavou vrstvu tvoří prameny z počátku 16. století. Žákovský upozorňuje, že Dürerův rukopis posloužil jako jedna z předloh pro tištěný fechtbuch z tiskárny Christiana Egenolffa. Zároveň je důležité připomenout, že Dürer i Rast navazují na starší okruh pramenů blízký Kodexu Wallerstein. Právě tady je dobře vidět, že látka k šermu tesákem se nejen zapisuje, ale také přenáší, kombinuje a dále upravuje.

Podobně důležitý je Anton Rast, kterého Žákovský výslovně označuje za významného i proto, že jeho autograf posloužil Paulu Hectoru Mairovi. Tato linie ukazuje, že dějiny šermu tesákem nejsou jen seznamem izolovaných knih a jmen. Jsou to také dějiny přenosu látky, opisování, přepracování a nového uspořádání staršího materiálu v pozdějších kompendiích.

Z dnešní praxe je navíc dobře vidět, že právě okruh Dürer – Rast – část Maira a příbuzné rukopisné vrstvy bývají často vnímány jako materiál velmi blízký kratším formám tesáku. To už je ale potřeba chápat jako dnešní interpretační rovinu, ne jako jednoduché tvrzení samotného pramene. Pro studium tesáku je tato vrstva důležitá hlavně tím, že ukazuje šíření, přenos a další proměnu starší tesákové látky.

Paurenfeyndt jako přechodová postava

Pokud máme hledat autora, který stojí na pomezí mezi starší tesákovou vrstvou a pozdější raně novověkou didaktikou, je to Andreas Paurenfeyndt. Právě u něj je dobře vidět přechod od starší rukopisné tradice k tištěné učebnici. Není už plně uvnitř lecküchnerovského světa, ale zároveň ještě nestojí v pozdní dusakové vrstvě, jak ji známe od Meyera a jeho následovníků.

Paurenfeyndt je důležitý právě tím, že na něm lze sledovat okamžik proměny. Část jeho materiálu ještě stojí blízko staršímu tesáku, ale současně už směřuje k jinému způsobu podání, výuky a uspořádání látky. Pro čtenáře, který chce pochopit, kde se starší tradice začíná lámat a proměňovat, je právě Paurenfeyndt jednou z klíčových postav.

Meyer, Sutor a Verolini: pozdní a odlišná větev

U Joachima Meyera už sledujeme pozdější raně novověkou vrstvu německé jednoruční tradice. Nejde jen o častější používání termínu dusak místo staršího messeru. Proměňuje se i samotná výuková zbraň, způsob výuky i celkový technický výraz šermu. Meyerova vrstva proto nepůsobí jako přímé pokračování Lecküchnerova tesáku v úzkém smyslu, ale spíše jako pozdější příbuzná větev, která část staršího základu nese dál a část výrazně proměňuje.

To je důležité i pro dnešní interpretaci. U starší vrstvy kolem Lecküchnera stojíme blíž tesáku jako zbrani se záštitou a záštitným trnem, pevně zakotvené v pozdně středověkém kontextu. U Meyera a ještě víc u jeho následovníků už sledujeme pozdější výukovou vrstvu s jiným vizuálním i technickým charakterem. Právě proto není přesné chápat Meyera jako pouhé pokračování Lecküchnera pod jiným názvem.

U Jacoba Sutora a Veroliniho je tato pozdní fáze ještě zřetelnější. Nejde už o nové založení tradice, ale o její pozdní nesení, přepisování a další šíření. Tím jsou tito autoři cenní: ukazují, co z této linie přežilo, jak dlouho ještě žila a v jak proměněné podobě se předávala dál.

Právě tady je důležité říct věc naplno: pro Digladior je tahle pozdní vrstva cenná hlavně jako hranice a kontrast, ne jako hlavní metodický střed výuky tesáku. Těžiště stojí ve starší tradici a v pramenech, které ještě pracují s tesákem v užším smyslu, ne v pozdějším dusaku se změněnou zbraní a odlišnými principy.

Co se mezi autory mění a co zůstává

Když celý vývoj shrneme, vidíme dvě věci zároveň.

Mění se terminologie. Starší vrstva pracuje především s tesákem, v německých pramenech označovaným jako messer, zatímco pozdější autoři výrazněji přecházejí k dusaku. Mění se i forma pramenů: od rukopisů se posouváme k tiskům, kompendiím a pozdním opisům. Spolu s tím se proměňuje i prostředí výuky a zřejmě také část technického výrazu.

Současně ale něco zůstává. Přetrvává jádro německé jednoruční tradice, důraz na systematickou výuku a skutečnost, že tesák není v pramenech okrajovou kuriozitou, ale opakovaně popisovanou disciplínou. Právě to je důvod, proč má smysl o těchto autorech psát společně. Ne proto, že by byli všichni stejní, ale proto, že dohromady ukazují dlouhý a proměnlivý život jedné šermířské linie — a také místo, kde se tato linie začíná větvit do něčeho už odlišného.

Co to znamená pro dnešní rekonstrukci a trénink

Pro dnešní historický šerm z toho plyne jednoduchý závěr. Šerm tesákem nelze stavět jen na dojmu, že jde o menší nebo jednoruční variantu meče. Dochované prameny ukazují, že tesák měl vlastní tradici, své výrazné mistry i vlastní vývojové vrstvy.

Zároveň ale platí, že ne všechno, co dnes v tréninku děláme, je přímo a jednoznačně dáno pramenem. Jedna rovina je doložený historický text nebo obraz. Druhá rovina je moderní odborný výklad, který prameny porovnává a interpretuje. Třetí rovina je dnešní tréninková rekonstrukce, která se snaží z těchto podkladů vytvořit funkční systém. Poctivá práce s tesákem proto znamená tyto vrstvy rozlišovat.

V Digladioru proto stojí těžiště výuky hlavně na starší tesákové tradici a na pramenech, které ještě pracují s tesákem v užším smyslu. Pozdější dusaková vrstva je důležitá pro pochopení vývoje, ale nepředstavuje pro nás hlavní metodický základ téže disciplíny. Jinak řečeno: Meyer a jeho následovníci jsou pro téma důležití, ale nejsou středem toho, co dnes pod šermem tesákem v Digladioru myslíme.

Právě tehdy začíná být výuka opravdu silná. Ne jako sbírka efektních technik, ale jako vědomá rekonstrukce tradice, která má skutečné historické zázemí.

Shrnutí

Kteří mistři tedy psali o tesáku?
V užším smyslu starší tesákové tradice především Hans Lecküchner jako klíčový autor celé disciplíny, dále Hans Talhoffer, Paulus Kal, v širším starším okruhu také Kodex Wallerstein, Albrecht Dürer, Andreas Paurenfeyndt, Anton Rast a Paulus Hector Mair.

Vedle této starší vrstvy pak stojí i pozdější příbuzná dusaková větev reprezentovaná Meyerem, Sutorem a Verolinim. Nejde ale o jednu homogenní tradici. Lecküchner je střed starší tesákové vrstvy. Paurenfeyndt je důležitý přechod. Meyer představuje už pozdější a odlišnou větev. Sutor a Verolini jsou její pozdní nositelé a kompilátoři.

A právě to je hlavní pointa celého tématu:
tesák není jen historická jednosečná zbraň. Je to také svébytná šermířská tradice, kterou lze sledovat napříč rukopisy, opisy i tištěnými učebnicemi od 15. do 17. století — i když její pozdější vrstvy už nejsou totožné s tím, co představuje starší tesák v užším smyslu.

Chceš tesák poznat nejen z pramenů, ale i v tréninku?
V Digladioru se tesáku věnujeme jako samostatné disciplíně a stavíme hlavně na starší pramenné tradici.

Šerm tesákem v Praze

Nejsi si jistý, jestli je tesák správná první volba?
Začni na orientační stránce Jak začít.

Zdroje a poznámky

Článek vychází ze syntézy dochovaných pramenů k šermu tesákem, z moderní odborné literatury a z dnešní tréninkové interpretace, která ale není zaměňována za historický doklad.

Hlavní odborná opora:

• Petr Žákovský, Tesáky a problematika jednosečných zbraní středověku a raného novověku, FF MU, Brno 2014. Pro tento článek jsou klíčové zejména pasáže o šermu tesákem ve fechtbuších, o Lecküchnerovi, Dürerovi, Paurenfeyndtovi, Rastovi, Mairovi, Meyerovi, Sutorovi a Verolinimu.

Doplněním k terminologii a širšímu zasazení jsou i související články Digladioru:

• Co je tesák (messer) a čím se liší od meče
• Jak poznat tesák: čepel, řap, záštita a pochva
• K čemu tesák sloužil: boj, lov, nošení a použití

O autorovi
Zdenál (Zdeněk Utišil) je hlavní lektor školy historického šermu Digladior. Věnuje se výuce historického šermu dlouhým mečem, tesákem, holí, dýkou a středověkému zápasu. V Digladioru se tesáku věnuje jako samostatné disciplíně se zaměřením na starší pramennou tradici. Při studiu, rekonstrukci a interpretaci technik historického šermu vychází z původních pramenů a z poznatků o dochovaných originálech zbraní vrcholného, pozdního středověku a raného novověku.