Německá škola šermu: existovala vůbec?

Pojem německá škola šermu se dodnes používá pro část evropského historického šermu, zejména pro tradice spojené s dlouhým mečem a Johannesem Liechtenauerem. Jenže při dnešní znalosti historických Fechtbücher je otázka, zda vůbec označuje jeden skutečný bojový systém.

Co přesně dělá z několika staletí různých mistrů, zbraní a způsobů boje jednu „národní školu“? Společný jazyk? Země původu? Stejná zbraň? Učitelská tradice? Podobné techniky?

A je takové členění při dnešní znalosti pramenů ještě vůbec užitečné?

Rychlá odpověď:

Pojem „německá škola šermu“ není při dnešní znalosti pramenů vhodný jako odborný název jednoho historického bojového systému. Může posloužit jako hrubá historiografická zkratka pro německy mluvící šermířské prostředí, ale při práci s konkrétními Fechtbücher je přesnější mluvit o jednotlivých tradicích, autorech a pramenech – například o Liechtenauerově tradici, Meyerově systému nebo Codexu Wallerstein.

V německy mluvícím prostoru vznikla mimořádně rozsáhlá kultura Fechtbücher. Vedle sebe v ní ale nacházíme různé textové skupiny, samostatné disciplíny, kompilace i pozdější systémy ovlivněné zahraničními tradicemi.

Proto bychom neměli zaměňovat několik různých věcí:

Národnost autora ještě není bojový systém. Jazyk knihy ještě neurčuje původ techniky. Stejná zbraň nevytváří jednu školu. A podobnost dvou technik sama o sobě nedokazuje, že jeden mistr vycházel z druhého.

Pokud si chceš nejprve ujasnit, co dnes znamená HEMA a jak pracuje s historickými prameny, navazuje na toto téma článek Co je HEMA a jak vypadá trénink historického šermu.

Proč dnes revidujeme pojem, který jsme sami používali

„Německou školu šermu“ jsme sami dlouho používali.

Na starším webu Digladioru jsme vycházeli mimo jiné z členění Jaroslava Tučka v knize Pražští šermíři a mistři šermu z roku 1927. Jeho text jsme později převzali také na web HistorickySerm.eu, kde je dodnes dohledatelný jako Německá škola šermu.

Dnes bychom tento pojem používali mnohem opatrněji.

Problém není v tom, že Jaroslav Tuček používal národní členění v roce 1927. Problém nastává ve chvíli, kdy se téměř sto let starý historiografický model používá bez podstatného zpřesnění při dnešní výuce nebo odborných přednáškách, jako by stále představoval současný stav poznání.

Pokud někdo řekne „německá škola“ jako širokou orientační zkratku a vysvětlí, co tím myslí, není na tom nic špatného. Pokud ji ale představuje jako jeden historicky doložený bojový systém táhnoucí se od středověku přes renesanci až k novověkému šermu, je potřeba se ptát, čím je taková jednota skutečně doložena.

Čím přesněji se na prameny díváme, tím hůř se některé z nich vejdou do jednoduchých národních krabiček.

Tučkův model byl pro svou dobu srozumitelný

Tuček národní členění evropského šermu nevymyslel. Podobný způsob výkladu byl v evropské historiografii rozšířen už v 19. století.

Pro českého čtenáře ale jeho Pražští šermíři a mistři šermu nabízeli přehlednou mapu: německá škola, italská škola, španělská škola, francouzská škola.

Taková mapa dávala smysl v době, kdy byly původní rukopisy obtížně dostupné. Tuček si nemohl během několika minut otevřít digitalizované originály z Mnichova, Vídně, Drážďan nebo Leedsu, porovnat jejich obsah a následně dohledat kritický katalog textových vztahů.

My dnes můžeme.

A právě proto můžeme být přesnější.

Navíc už samotný rozsah toho, co se pod „německou školu“ tradičně řadí, ukazuje problém. Začínáme středověkými mistry a dlouhým mečem, pokračujeme přes šermířská bratrstva a renesanční mistry k rapíru, univerzitnímu šermu, Mensuru a nakonec modernímu sportovnímu šermu.

To nejsou jen různí autoři. Jsou to staletí vývoje, během nichž se mění zbraně, pravidla, společenské prostředí, účel šermu i zahraniční vlivy.

Jestliže se „německá škola“ během svého údajného trvání mění téměř ve všem, co přesně ji pořád činí jednou školou?

Co vlastně znamená „škola šermu“?

Slovem škola dnes můžeme označit několik odlišných věcí: konkrétní organizaci, učitelskou linii, soubor technických principů, textovou tradici nebo široké kulturní prostředí.

Tyto významy ale nejsou totožné.

Pro historickou práci je proto často přesnější termín tradice, pokud dokážeme sledovat konkrétní přenos učení, textu, terminologie nebo konceptů.

Právě zde začíná být obecná „německá škola“ příliš široká. Aby měla jako odborný pojem skutečnou výpovědní hodnotu, museli bychom vědět, co přesně do ní patří a čím jsou jednotlivé části historicky propojené.

Kde vlastně začíná a končí „německý šerm“?

Nejprve je potřeba položit ještě jednodušší otázku:

Co v tomto spojení znamená „německý“?

Jazyk knihy? Jazyk technických termínů? Původ autora? Místo vzniku? Kulturní prostředí? Nebo technický původ samotného bojového systému?

Historické prameny ukazují, že to není totéž.

Už nejstarší známý Fechtbuch komplikuje otázku jazyka

Nejstarší známý evropský šermířský traktát, Royal Armouries MS I.33, vznikl pravděpodobně v německém prostředí na počátku 14. století a věnuje se boji mečem a pukléřem.

Jenže jeho text je převážně latinský, zatímco uvnitř latinského výkladu se objevuje německá technická terminologie.

Je tedy I.33 „německá škola“, protože vznikl v německém kulturním prostředí? Nebo latinská, protože je napsán latinsky?

O dvě století později ukazuje stejný problém ještě názorněji Paulus Hector Mair. Nechal vytvořit tři dvousvazkové redakce svého rozsáhlého šermířského kompendia: jednu německou, jednu latinskou a jednu dvojjazyčnou, německo-latinskou.

Přitom jde o téhož autora a do značné míry tentýž soubor bojového materiálu.

Pokud je německá redakce „německou školou“, co je její latinská verze? A co dvojjazyčný exemplář?

Jestliže tentýž bojový materiál může existovat německy, latinsky i dvojjazyčně, jazyk rukopisu a „národnost“ bojového systému zjevně nejsou totéž.

Liechtenauer je mnohem přesnější kategorie než „německá škola“

Tady se nabízí jiné řešení.

Možná tím, čemu dnes říkáme „německá škola“, myslíme ve skutečnosti Liechtenauerovu tradici.

To už má výrazně pevnější historický základ. Máme Liechtenauerův Zedel, jeho glosy a další texty, které se k této tradici explicitně vztahují. Můžeme sledovat, jak se určitý základní materiál předává, komentuje a proměňuje.

To je přesně typ vztahu, který dává pojmu tradice smysl.

Jenže ani zde nelze udělat jednoduché rovnítko:

Liechtenauerova tradice není totéž co veškerý německy psaný šerm.

Vedle pramenů, které lze s Liechtenauerem spojovat přímo nebo prostřednictvím pozdější textové tradice, existuje řada dalších německy psaných Fechtbücher a autorů, jejichž vztah k Liechtenauerovi je jiný, nepřímý, částečný nebo vůbec není bezpečné jej předpokládat.

Patří sem například Codex Wallerstein, Hans Talhoffer, Albrecht Dürer, Joachim Meyer nebo Paulus Hector Mair a řada dalších rukopisů, autorů a kompilací.

To přitom neznamená, že mezi nimi a Liechtenauerovou tradicí neexistují žádné vazby. Právě naopak: u některých můžeme nalézt společnou terminologii, převzatý materiál, textové či obrazové vztahy nebo širší společné šermířské prostředí.

Ale to je něco jiného než tvrdit, že všechny tyto prameny představují jeden systém vytvořený Liechtenauerem.

Mair například shromažďoval a přepracovával starší materiál různého původu. Dürerův Fechtbuch je rovněž kompilativní. Wallerstein představuje další specifický soubor materiálu a ani Talhofferovy knihy nelze jednoduše redukovat na „Liechtenauerův systém“.

Právě zde je rozdíl mezi širokou nálepkou „německá škola“ a konkrétnější prací s historickými prameny.

Místo otázky:

„Patří tento mistr do německé školy?“

je často užitečnější ptát se:

„Jaký je vztah tohoto konkrétního textu k Liechtenauerově tradici a k ostatním dochovaným pramenům?“

Někdy bude odpověď poměrně jasná.

Jindy zjistíme, že jde o kompilaci několika zdrojů.

A někdy můžeme doložit pouze podobnost, nikoli přímou návaznost.

Právě tomu se budeme podrobně věnovat v dalších článcích této série – nejprve otázce, co skutečně tvoří Liechtenauerovu tradici, a následně vztahům mezi prameny jako Wallerstein, Dürer, Rast a Mair.

Pro tento článek zatím stačí jeden závěr:

Liechtenauerova tradice je historicky mnohem přesnější a lépe doložitelná kategorie než obecná „německá škola“. Ani ona ale nepokrývá celý německy psaný šermířský korpus.

Pokud tě zajímá, jak dnes v Digladioru chápeme praktickou výuku dlouhého meče, podívej se také na článek Co je historický šerm dlouhým mečem a jak vypadá trénink.

Ani zbraň „německou školu“ nedefinuje

Dnes se „německá škola“ velmi snadno spojí s dlouhým mečem. Jenže německy psané Fechtbücher řeší mnohem víc: dlouhý meč, Messer, dýku, zápas, meč a pukléř, Harnischfechten i Rossfechten.

Je tedy „německá škola“ šerm dlouhým mečem, Messer, Ringen, Harnischfechten, Rossfechten – nebo všechno dohromady?

Pokud odpovíme „všechno“, dostaneme kategorii tak širokou, že přestává popisovat konkrétní bojový systém.

Navíc stejné bojové oblasti nacházíme i mimo německy mluvící prostředí. Fiore dei Liberi pracuje rovněž se zápasem, dýkou, mečem, kopím, bojem ve zbroji i bojem na koni.

Zbraň ani soubor zbraní tedy národní školu nevytváří.

Dobře je to vidět i na šermu tesákem neboli messerem. Dává větší smysl sledovat konkrétní autory a prameny než celý materiál rozpustit v jedné „německé škole“. Podrobnější přehled nabízí článek Mistři a fechtbuchy tesáku.

Moderní HEMA bývá organizačně rozdělena podle zbraní, historický mistr ale nemusel své umění chápat jako dnešní „kurz dlouhého meče“. U některých autorů vidíme širší bojový rámec propojující zbraně, zápas a různé bojové situace. Ani to však samo o sobě nevytváří národní školu – jednotu je potřeba hledat v konkrétních principech a doložených vztazích mezi prameny.

A co systémy převzaté ze zahraničí?

Problém ještě zesílí v 16. a 17. století.

Rapírový šerm se šíří Evropou a německy píšící mistři přebírají, překládají a přepracovávají zahraniční systémy.

Jak potom určit národnost školy? Podle jazyka překladu? Původu autora? Místa výuky? Nebo technického původu systému?

Joachim Meyer je dobrý příklad. Je to německy píšící mistr pevně zasazený do německého šermířského prostředí, ale jeho práce s rapírem reaguje na bojovou kulturu přicházející také z jiných částí Evropy.

Je tedy Meyerův rapír „německý“, protože jej zapsal Meyer? Nebo „italský“, protože řada vlivů přichází z románského prostředí?

Nejpřesnější odpovědí může být prostě:

je to Meyerův systém, vznikající v konkrétním prostředí a zpracovávající více vlivů.

Podobný paradox nabízí i české prostředí. Gustav Hergsell se narodil v Olomouci, působil jako zemský mistr šermířský v Praze, publikoval převážně německy a vydával také Talhofferovy Fechtbücher. Přesto jej dobový Ottův slovník naučný označuje za přívržence francouzské školy.

Je tedy Hergsell český, německý, rakouský, nebo francouzský šermíř?

Otázka je špatně položená. Zaměňuje původ člověka, jazyk jeho textů, místo působení a technickou tradici.

Měla německá škola jednu bojovou filozofii?

Další problém nastává, když začneme celé národní škole připisovat jednu povahu.

Tuček například označoval německý šerm za „hrubý a těžkopádný“. Dnes můžeme slyšet jinou zkratku: německý šerm je údajně především útočný.

Některé konkrétní liechtenauerovské texty skutečně kladou velký důraz na iniciativu, Vor a schopnost nenechat soupeře bezpečně rozvinout vlastní plán.

Ale odtud vede dlouhá cesta k tvrzení o celé „německé škole“:

konkrétní text
→ celá Liechtenauerova tradice
→ všechny německy psané Fechtbücher
→ „německý způsob boje“.

Takový postup není doložení. Je to zobecnění.

Iniciativa není národnost.

Jak poznáme skutečnou tradici?

Při dnešním výzkumu proto dává větší smysl ptát se na konkrétní vztahy.

Silným důkazem může být například explicitní odvolání autora na určitého mistra, sdílený základní text, doložitelná práce s konkrétní předlohou nebo systematické přebírání charakteristické terminologie a konceptů.

Naopak samotná podobnost techniky, stejné město nebo stejný jazyk dokazují podstatně méně.

Právě zde se dostáváme k Wallersteinu, Dürerovi, Rastovi a Mairovi. Jejich prameny vykazují zajímavé vazby a přenosy materiálu. Některé lze doložit poměrně silně, jiné vyžadují mnohem větší opatrnost.

Toto téma proto záměrně nebudeme vyčerpávat zde. Vrátíme se k němu v samostatném článku:

Wallerstein, Dürer, Rast a Mair: škola, tradice, nebo síť pramenů?

Je pojem „německá škola šermu“ ještě dnes užitečný?

Tady už můžeme dát poměrně jasnou odpověď.

Jako odborné označení jednoho konkrétního historického bojového systému už ne.

Jako velmi široká historiografická nebo kulturně-jazyková zkratka může stále posloužit, pokud je jasné, co tím myslíme. Při základním přehledu evropských dějin šermu může být praktické mluvit o německém, italském nebo španělském prostředí.

Problém nastává ve chvíli, kdy se z takové orientační kategorie stane údajně jednotný historický systém.

Právě tady se naše možnosti proti době Jaroslava Tučka zásadně změnily. Máme digitalizované originály Fechtbücher, kritické katalogy, transkripce a překlady. HEMA komunita rekonstruuje konkrétní prameny v praxi a historická bojová umění jsou zároveň předmětem akademického výzkumu.

Dnes tedy nemusíme několik století šermu shrnout pod jednu národní nálepku jen proto, že nic přesnějšího nemáme.

Když dokážeme rozlišit konkrétní tradice, autory a prameny, měli bychom je také konkrétně pojmenovávat.

Co tedy používat místo „německé školy“?

Pokud mluvíme o konkrétní výuce nebo historickém pramenném základu, můžeme být mnohem přesnější.

Stejně k tomu přistupujeme v Digladioru.

Naši výuku dlouhého meče neoznačujeme jako rekonstrukci jednotné „německé školy“. Jejím hlavním historickým východiskem je Liechtenauerova tradice, kterou podle tématu doplňujeme materiálem z dalších pramenů, například z Codexu Wallerstein. Historický materiál zároveň převádíme do vlastní současné metodiky výuky.

Více o našem přístupu najdeš v článku Co je historický šerm dlouhým mečem a jak vypadá trénink.

To je možná delší a méně pohodlné než dvě slova „německá škola“. Je to ale přesnější – a hlavně to říká, co skutečně studujeme, učíme a odkud daný materiál pochází.

Pojem „německá škola šermu“ proto není potřeba vymazávat z dějin. Má své místo při popisu starší historiografie nebo jako velmi hrubá orientační mapa. Neměli bychom jej ale zaměňovat za přesné označení jednoho historického bojového systému.

Pro Tučka a jeho dobu byla taková mapa pochopitelná. Dnes už známe krajinu podstatně podrobněji.

Národní školy byly užitečnou mapou ve chvíli, kdy jsme krajinu znali jen z dálky. Dnes už v ní dokážeme rozeznat jednotlivé cesty. Je čas začít je pojmenovávat.

Tento článek je první část série

V dalším článku se podíváme na to, co lze skutečně označit jako Liechtenauerovu tradici a proč není totéž co „německý šerm“.

Potom rozebereme vztahy mezi Wallersteinem, Dürerem, Rastem a Mairem a ukážeme, jaký je rozdíl mezi příbuzností pramenů, přímým přebíráním a společnou školou.

Následně stejnou otázku obrátíme k Itálii: má skutečně smysl spojovat pod jednu „italskou školu“ Fioreho, boloňské mistry a pozdější rapírové systémy?

A až potom se vrátíme k celé mapě evropského šermu:

Národní školy evropského šermu: užitečná mapa, nebo překonaný koncept?